Jiří Holík, projektový manager

V dnešní době je možno do kategorie nemocí z povolání zařadit kde co. Dokonce existují země (například Velká Británie), ve kterých se vychytralí lidi snaží o diagnostiku nějaké nemoci z povolání, neboť jde z pohledu legislativy o velmi slušné zajištění do budoucna. O tom ale psát nechci. Rád bych napsal něco o jisté nemoci z povolání, která člověka nijak neomezuje. Není třeba kvůli ní měnit stravovací návyky, člověk se necítí mizerně, jako když má třeba rýmu a navíc je tato nemoc na první pohled neviditelná. Jedná se o nemoc zvanou provozní slepota.

Existuje spousta odborného materiálu z dílny psychologů, filozofů, teoretiků a možná i specialistů na LEAN, kteří vědí, jak tato nemoc vzniká a jaké jsou její důsledky. Ve spoustě článků je také velmi pěkně popsáno, jak tuto nemoc léčit. Otázka ale zní, zda je možné se z této nemoci vyléčit? Domnívám se, že ano, cílem však je dokázat změnit vlastní myšlení. Osobně se přiznám, že občas existují myšlenky a podněty, u kterých mi skrze tuto nemoc trvá den či dva, než dokážu vnímat jejich význam a využít to, co se v nich doopravdy skrývá. Lze to chápat jako malé vítezství nad touto nemocí, která postihuje všechny, opakovaně se vyskytující v neměnném prostředí.

V oblasti lidské činnosti charakterizované úplným logistickým řetězcem, má tato nemoc někdy hlubší následky, než by se na první pohled mohlo zdát. Je proto vhodné čas od času zajít k lékaři na kontrolu. Lékaři v tomto případě mohou být kolegové z jiného provozu mající jiný pohled na problematiku či vedoucí pracovníci, kteří proniknou do detailu řešeného procesu. Často to bývají také externí organizace, které například formou logistického auditu či studie dokáže stav onoho neměnného prostředí či procesu vyhodnotit, porovnat s ostatními a případně navrhnout změny.

Závěrem je vhodné si přiznat, že i když ona pomyslná léčba někdy bolí, z dlouhodobého hlediska má svůj význam.