Díky nástroji, který dokáže virtuálně zefektivnit logistiku, plán výroby nebo třeba skladování, pochopíte vazby mezi procesy a odhalíte úzká místa dřív, než do změny reálně investujete. Jaké předsudky nebo obavy kolem simulačních nástrojů panují? Odpovídá jednatel DYNAMIC FUTURE Petr Jalůvka.

Musím dynamickým simulacím rozumět, abych s vámi dokázal efektivně spolupracovat?

Rozhodně není potřeba, abyste byl odborníkem na simulace. Od toho jsme tady my. Pro zákazníka je důležité pochopení, že simulační model se má co nejvíce blížit realitě, kterou zná, je odrazem zkoumaných procesů. Často proto pracujeme třeba s layoutem procesu. Je ale potřeba si uvědomit, že co do studie klient vloží, s tím pracujeme. Data, která nám předá, tedy musí odpovídat skutečnosti.

Bude na firmu klást spolupráce velké nároky?

Zjednodušeně řečeno procházíme společně krok za krokem jednotlivými procesy a říkáme, jaká data nám má zákazník dodat, co je potřeba doplnit. Jde skutečně o týmovou práci a mimořádně důležité je, aby byl klient upřímný a otevřený. Především sám k sobě. Poskytl nám relevantní data, ne taková, jaká by si přál, nebo podle norem měl mít. Digitální dvojče, když je správně nastaveno, je věrným obrazem reality, simulační model by měl vysypat výsledky, které se jí s nějakou akceptovatelnou mírou nepřesnosti přibližují. Pokud na vstupu není realita, nemůžeme ji čekat ani na výstupu. Takže ano, firma, která hodlá využít výhod dynamických simulací, musí do projektu vložit velký díl vlastní práce.

Jak rychle můžu mít výsledek?

To samozřejmě záleží na složitosti projektu. Někdy jde o jednotky hodin, kdy můžeme mít proces nasimulovaný, a výsledek má klient v ruce velmi rychle. A pak jsou projekty, které se doslova vlečou řadu měsíců. Důvodem může být několikrát opakované kolečko verifikací a třeba i úprav dat. Stává se, že nám klient poskytne podklady, my je zpracujeme, vše nasimulujeme, simulační model se upřesní a z toho vzejdou požadavky na další zpřesnění. Nejčastěji ale od zadání k předání výsledku zákazníkovi uběhne několik měsíců.

Kolik a jak náročných schůzek si projekt vyžádá?

Tady bych se rád zastavil. Z našich zkušeností plyne, že zákazník má většinou zkreslený pohled na časovou náročnost z hlediska lidských kapacit. Má tendenci přeceňovat společné schůzky a očekává, že každé 3 dny budeme sedět na celodenním mítingu a „při tom“ se data „nějak“ zpracují. Poměr spolupráce je spíš opačný: my nepotřebujeme být se zákazníkem pořád. Potřebujeme si stanovit pevné milníky a pak projektu věnovat péči, kterou si zaslouží. To probíhá mimo zákazníkovu firmu.

Konzultace s klientem jsou jednou za 14 dní nebo za měsíc, podle toho, jak je o čem jednat. Zbývající práce je jakoby schovaná. Buď ji zákazník dělá sám u sebe (a nás k tomu nepotřebuje), nebo pracujeme samostatně my. Pak přicházíme s komprimovanou vědomostní zkušeností, s  návrhy, které společně prodiskutujeme. A posuneme se v projektu do další úrovně.

S jak velkou investicí mám počítat?

V dnešní době jde o statisíce a jednotky milionů korun. Daří se nám simulace provádět mnohem rychleji než v historii, v ceně se odrážejí i nemalé peníze, které investujeme do technologií. A to se u zákazníka projeví výsledkem, který mu vstupní investici nutně vrátí.

Podle čeho se mám rozhodnout, jestli je simulace pro mě?

Nejjednodušší je pobavit se s námi. Platí pravidlo: Netřeba jít na mravence s kladivem. Jsme poradenská firma, provádíme i logistické audity, takže když přijdeme do firmy, vidíme, co je potřeba udělat. Někdy stojí klient ještě před prvním krokem do digitálního levelu, chybí mu třeba informační podpora jednotlivých procesů. V takovém případě je zahájení prací na digitálním dvojčeti skutečně podobné jako bránit se mravenci kladivem. Ale můžeme se dohodnout, na čem začne firma pracovat, naplánovat projekty dílčího zlepšování.

Digitální dvojče přináší zásadní výhodu tam, kde jsou už procesy natolik provázané, komplexní a složité, že nejdou, jednoduše řečeno, nakreslit. A také tam, kde je změna procesů a její výsledek mimo představivost rozhodujících pracovníků. S pomocí simulačních nástrojů jim pomůžeme vystoupit z bubliny, ve které fungují, a ještě než udělají radikální změnu v reálném světě, jim ukážeme její výsledek ve světě virtuálním.

Jak se spojím s firmami, které s digitálními dvojčaty už pracují?

Těch možností je nepřeberně. Někomu stačí, že mu vysypeme portfolio našich referencí. Někdo chce telefonní kontakt nebo přímo referenční návštěvu. Digitální dvojče se staví s nějakým cílem, takže když jdeme na návštěvu, jdeme se obvykle podívat, jak ten cíl vypadá. Můžeme ale taky zprostředkovat návštěvu u zákazníka ve fázi plánování. V případě, že se budete zajímat o benefit digitálního dvojčete a chcete vidět, jestli ten efekt, který jsme si někde nasimulovali, v reálu existuje, umožníme vám návštěvu ve firmě, kde takové zkušenosti mají.

Já nejradši vodím zákazníky tam, kde slyší, že kdy by si ty věci nenasimulovali, měli by v realizační rovině daleko víc práce. Už při simulaci si uvědomili spoustu vazeb, které je třeba vyřešit. Náběhová křivka daného procesu je pak výrazně kratší. Velkým benefitem pro naše zákazníky je, že se jejich zkušenosti snažíme sdílet vzájemně. Když má někdo chytrou technologii, která je aplikovatelná i v jiném odvětví, propojíme je a inspiraci zprostředkujeme.

Můžete mě odmítnout hned na začátku?

Když k nám přijdete s žádostí o pomoc, nikdy neřekneme „my pro vás nemůžeme nic udělat“. Možná jen zvolíme jiný nástroj než digitální dvojče. Pracujeme i pro relativně malé firmy, třeba s obratem 40 mil. korun ročně, což v poměru k zákazníkům jako Třinecké železárny, Coca-Cola nebo Siemens je mimo jejich měřítka. Ale každému dokážeme poradit. Vzpomínám si na klienta, který měl krásný byznys v rodinném domě. Viděl, že firma roste a chtěl poradit, jak zvýšit efektivitu procesů. Bavili jsme se třeba, kolik času tráví zaměstnanci přecházením mezi jednotlivými pracovišti a jak by ergonomie pracovišť mohla přinést navýšení kapacit a zpříjemnit jim práci… Jsou to jednoduché, rychlé projekty, které mají spoustu benefitů. Spolupráce s DYNAMIC FUTURE není svázaná s velikostí firmy, ale s otevřeností jejího myšlení.

Jaká očekávání bych od dynamických simulací rozhodně neměl mít?

Nereálná. Stává se, že na startu projektu si vysvětlíme, jak všechno funguje, jaké jsou vstupy, se kterými budeme pracovat, proběhnou simulace, vysvětlíme, k čemu jsme dospěli a protože se s klientem nepotkáváme v očekávání výsledku, zdá se mu všechno špatně. Naštěstí se obvykle v týmu zákazníka najde někdo, kdo si uvědomuje, že nám například předali špatná data. Nebo že jsme si na začátku nevyjasnili úplně všechno. Nebo že jsou pro ně nové informace naprosto jiné, než čekali. Ale s tím vší se dá pracovat.

Věřte, že když budete pracovat s nepravdivými vstupy, ani výstup nebude reálný. Jeden příklad za všechny na konec: Začali jsme pracovat se zákazníkem, ujasnili si požadavky, získali vstupní data, vytvořili simulační model… a když jsme v něm projeli týdenní plán výroby, lišili se ve stovkách procent od reality. Chlapi od manažera po technika se začali škrábat za ušima a nakonec z nich vylezlo, že časy, co nám dali, vycházejí z norem, realita je trošku jinačí. Dobře, řekli jsme, ale jestli chcete plánovat, potřebujete to, co se děje, ne to, co máte někde jako normu, která se nedodržuje. Data tedy upravili, projekt se tím protáhl nejméně o 14 dní, my jsme je pustili do modelu a pořád jsme nebyli tam, kde jsme měli být. Říkali, že se na to znovu podívají, protože ještě některá ta čísla trochu změnili… Trvalo poměrně dlouho, než jsme se dopracovali k poctivým datům a tedy i uvěřitelným výstupům. Pak byl ale klient velmi překvapen, jak obrovský rozdíl je mezi tím, co se deklaruje a tím, co ve firmě skutečně běží.

Využití digitálních dvojčat je zkrátka možné tam, kde je zákazník otevřený změnám, nelže si do kapsy a chce vystoupit z komfortní zóny. Pak díky simulačnímu modelu nahlédne na svůj podnik zcela novýma očima a může udělat opravdu velkou, efektivní změnu.