Začátky podnikání bývají různé. Jednatel DYNAMIC FUTURE považuje za určující projekt pro Kofolu a také týmovou práci na vlastní aplikaci, kterou vlastně nikdy nikomu neprodali. Přesto jim otevřela cestu do velkého světa. Petr Jalůvka popisuje, jak složité bylo prosadit obor digitálních dvojčat před 20 lety a jak vypadají jednání se zákazníky dnes.

Co a k čemu je jednovaječné dvojče

Dynamickou simulaci děláme už 25 let, jde v podstatě pořád o totéž, jenom se to jinak jmenuje. Kdysi jsme začínali se simulací, pak se jí říkalo dynamická, pak prediktivní simulace, potom do oboru pronikl pojem digitální továrna, dneska jde o digitální dvojče. To je, myslím, název úplně nejpřesnější, protože co je dvojče, si každý dokáže představit. Ve chvíli, kdy jednovaječné dvojče nemám, abych otestoval, jak se bude chovat v různých podmínkách, můžu si ho elektronicky „vyrobit“. A dělat s ním experimenty, které mi řeknou, co je dobře, co špatně a pomůžou se rozhodnout v realitě.

Přestavět výrobní linku, postavit novou fabriku

Obrovskou přidanou hodnotou digitálních dvojčat je, že ještě než začneme budovat třeba novou továrnu, můžeme si ji postavit virtuálně. Zjistíme tam, které věci v ní chybí, co je potřeba doplnit, jaká data musíme získat, abychom se mohli kompetentně rozhodnout. Říkám, že ve většině případů je důležitější než výsledek cesta k němu. Pomůže totiž uvědomit si daleko víc souvislostí. Když si nechám postavit továrnu tak, že přijde projektant a postaví mi boudu, po něm přijde druhý a nasází do boudy stroje, pak je zjištění, že bouda a stroje spolu nekorespondují dost bolestivé.

Uděláme simulační model, rozumíme si?

Dnes už je běžnější, že když firma staví výrobní linku, nechá si ji předem nasimulovat. Když jsme s takovým návrhem přišli před 20 lety, bylo to, jako bychom na zákazníky mluvili cizí řečí. Vyslechli si nás, poděkovali a domů odcházeli s kroucením hlavy. Dnes už dlouhé namlouvací tanečky nejsou zvykem. Někdy uplyne od první schůzky k předání projektu čtvrt roku, jindy zákazníci volají předem, abychom jim drželi kapacitu třeba za pět měsíců.

Od Autopalu přes Železárny a drátovny k vlastní konferenci

Když jsem studoval vysokou školu, nebylo vůbec lehké se k simulační technologii dostat. Podařilo se mi získat brigádu v Autopalu v Novém Jičíně, což byla tehdy jedna ze dvou firem v ČR, které začaly něco s dynamickou simulací dělat. Autopal si pořídit Witness a tím to i skončilo. Nedokázali ho uplatnit, všechno jim přišlo složité… Na brigádu jsme šli s kamarádem a při rozdělování práce jsem si vybral, že bych s Witnessem „něco“ zkusil. Dodnes si ze mě dělá legraci, že mi tehdy dal prostor v tom oboru vyrůst. Byla to neuvěřitelná haluz.

Po návratu do školy mi jeden z vyučujících dal vědět, že „někoho“, kdo umí pracovat ve Witness, hledají Železárny a drátovny Bohumín. Tam se dynamická simulace začala opravdu využívat naplno a tehdy byly vlastně položeny základy DYNAMIC FUTURE. Pak se ozvali z Autopalu, ze Siemensu, a už to jelo.

Jeden z hlavních prodejních kanálů byl aktivní obchod face to face. V roce 2001 jsme si řekli, že by bylo fajn zorganizovat logistickou konferenci, která nám v šíření povědomí o tom, co jsou dynamické simulace, značně pomohla.

Klíčové projekty

Zásadní byl v roce 2008 projekt pro Kofolu, kdy se slučovala s polským partnerem. Bylo to velké, bylo to mezinárodní. Prostě vysoká škola podnikání. Nebyli jsme na taková jednání tehdy úplně připraveni, chyběly nám zkušenosti. A mysleli si, že když si nás někdo platí, nemůžeme říct, že něco nevíme. Dneska se na takové věci díváme jinak, se zákazníkem je rozebereme a posuneme se dál. Tenkrát jsme seděli na nějakém boardu, kde se rozhodovalo, které továrny zůstanou v provozu. My jsme si mysleli, že jedeme na běžný koordinační mítink, oni si mysleli, že je to mítink strategický. Pamatuji se, že jsem dostal od Jannise Samarase, šéfa skupiny Kofola, pořádný „kartáč“ – jestli si uvědomuju, že tím, co tam říkám, zavírám fabriky. Cítil jsem se mizerně, na druhou stranu do toho projektu pak vstoupili i další lidé a s odstupem času je vidět, že všechny záměry se realizovaly. A že naše výsledky korespondují s tím, jak to dneska v Kofole funguje.

Druhý silný projekt se týká našeho vývoje. Když jsme zakládali firmu, dali jsme jí do vínku výzkum a vývoj. Sami pro sebe jsme se zavázali, že vyvineme aplikaci, která nám usnadní práci. Nazvali jsme ji HAPP (Handling Application) a mysleli si, že ji časem prodáme. To se nakonec nepodařilo, použili jsme ji ale mockrát. Co bylo mnohem důležitější – otevřela nám dveře do Lanneru, což je distributor Witnessu. Když jsme se stali distributory Witnessu pro Českou a Slovenskou republiku, do Lanneru jsme jezdili. S Honzou Šlajerem jsme jim vysvětlovali naši filozofii, ukazovali zmíněnou aplikaci a diskutovali, jak bychom mohli lépe využívat jejich Viewer, což je osekaná verze Witnessu. Cítil jsem se jako kluk z vesnice, co přijel do velkoměsta. Ti chlapi nás ale poslouchali a pak jsme řadu let společně diskutovali rozvoj Lanneru. Myslím, že jejich dnešní webové aplikace a rozvoj v cloudu vycházejí právě z toho, o čem jsme tenkrát mluvili. A naše vztahy jsou dodnes naprosto špičkové.