Kam se podle Petra Jalůvky posouvá obor dynamických simulací? Proč změnil názor na rozšířenou realitu? A co je snazší – připravit simulační model, nebo dokonale poznat byznys zákazníka? Jednatel DYNAMIC FUTURE dává nahlédnout do světa poradenské firmy poskytující nástroj pro dynamickou simulaci ve výrobě, logistice i řízení organizací.

Směr online

Myslím si, že obor dynamických simulací se posunuje do onlinu. Kdysi simulace směřovaly spíš k projektování. Zákazník chtěl něco změnit, potřeboval se rozhodnout, jestli ta změna bude prospěšná. Postavili jsme simulační model, odsimulovali scénáře a on v následujících letech realizoval ten optimální. Dnes projektujeme řadu digitálních dvojčat pro podporu plánování. Zákazník chce vědět, co se bude ve výrobě dít třeba příštích pět dní. Projede procesy přes digitální dvojče, odladí si potřebné parametry a může plánovat. Druhý den může udělat totéž a pracovat tak v jisté rutině.

Mnoho digitálních dvojčat je dnes implementováno přímo do zařízení. Například v rámci soustruhu řízeného CNC běží simulace práce v milisekundách. Zdá se, že vývoj směřuje k tomu, využívat digitální dvojčata, když už vzniknou, co možná nejvíc.

Jak daleko jsou simulace celých fabrik

Upřímně řečeno, zatím se nám nepodařilo najít partnera, který by do toho s námi šel. Nasimulovat celý závod ještě předtím, než má být fyzicky postaven, není právě levná záležitost. Na druhou stranu je to velmi prozíravé. Zvláště v době, kdy ceny stavebního materiálu vystřelily k nebi.

Všechny potřebné technologie jsou dostupné. My v DYNAMIC FUTURE jsme, pokud jde o hardware, na kterém by takové věci mohly běžet, připraveni. Věřím tomu, že v následujících dvou letech partnera získáme a budeme schopni takovou virtuální realitu společně zrealizovat. A nemusí jít ani o výrobní podnik. Naší filozofií je spolupracovat s vysokými školami, tam zřejmý potenciál existuje. Jde jen o to, tuhle oblast nějakým způsobem „prošťouchnout“.

Odborníci z praxe totiž dobře vědí, že spousta „virtuálních realit“ fabrik, které jsou k vidění na sociálních sítích, je prezentována víceméně fejkovými videi. Jde o modelování ve 3D, je tam puštěná nějaká sekvence zařízení, ale vlastně nejde o digitální dvojče. V takovém modelu totiž nespustíte klasický plán výroby, který by za sebou měl parametry výrobků, parametry zařízení, obsluhy, manipulace, buffery… Ano, vypadá to krásně, vizualizace je důležitá, ale není to virtuální realita v  pojetí, jaké si představuju.

Přidaná hodnota virtuální reality

Osobně jsem dlouho žádnou velkou přidanou hodnotu virtuální reality neviděl. Je to pěkné: nasadím si brýle, rukavice, projdu se závodem. Až v posledních letech, kdy jsme s jednatelem Janem Šlajerem zainvestovali do zmíněného hardwaru a rozjeli spolupráci s naším britským partnerem, tu přidanou hodnotu vnímám.

U velkých investic už totiž dává skutečný smysl, když si investor může „vlézt do budoucnosti“. Vejde do virtuálního prostředí, rozhlédne se, odhalí, jestli jsou všechny věci tak, jak si je představuje. Nejhorší, co se totiž dnes při budování nových provozů může stát je, že nasypete peníze do něčeho, co je jenom na papíře. Navíc na jednom papíře bývá objekt, na druhém technologie. Každý papír vyhotoví jiný člověk, další pak třeba řeší personalistiku.

Virtuální realita dává možnost se do provozu vnořit, podívat se na něj zevnitř a říct si, ano, přesně tak jsem si to přestavoval. Nebo naopak. Velmi dobře díky tomu rozkryjete klasické kolizní záležitosti – vysokozdvižný vozík třeba neprojede vraty. To jsou klíčové detaily. Nemůže se pak stát, že když je objekt zkolaudovaný, naběhnou do něj dělníci a vybourají, co překáží, nebo dozdí, co chybí. Takové využití virtuální reality dává obrovský smysl.

Principy jsou pořád stejné

Otázka, jestli je snazší vytvoření simulačního modelu, nebo pochopení byznysu toho kterého zákazníka, není úplně na místě. Totiž, principů, podle kterých celý tenhle svět funguje, je poměrně málo. Profesor Gros vždycky říkal: Logistika je jenom jedna. Já dodávám: Nejen ona.

Když máte za sebou prvních deset projektů, zjistíte, že v nich nacházíte analogie. Přesto, že jednou se jdeme podívat, jak se vyrábějí kolejnice v železárnách, a podruhé, jak vznikají marshmallows v čokoládovně, v podstatě vidíme totéž. S jinými ingrediencemi, jinou velikostí zařízení, ale s úplně stejnou technologií a principy výroby. Během výroby železa se pracuje s různými legujícími prvky a jsou jasně stanovené technologické podmínky, které musí pracovník dodržet. V  potravinářství pracujete s alergeny, jejich pořadím ve výrobě, s barvami, které můžou jet po sobě, aby se minimalizovaly přestavby strojů a zařízení.

Spíš než byznys dané firmy se tak vždycky se snažíme pochopit specifika, na kterých ten byznys stojí. Protože žádné dvě stejné firmy na světě to nedělají shodně. A klíčové je pochopit onu odchylku. Principů je poměrně omezená škála, ty je možné se praxí naučit, největší umění je podívat se, kde má firma zlaté vejce.